Stres a adaptační mechanismy na stres

Stres je jednou ze základních odpovědí organismu na situaci, kdy je vystaven tlaku či mimořádným podmínkám. V posledních dvou desetiletích se stres stal každodenním aspektem lidských životů, zejména z důvodu adaptace na tlak, který vyvíjí uspěchaná moderní společnost. Tyto adaptační mechanismy se vyvinuly během evoluce, a jakkoli stres vnímáme jako něco negativního, je to i účinný mechanismus bránící organismus před možným nebezpečím: aktivace sympatického nervového systému umocňuje svalovou činnost a tlumí bolest, jedinec tak udržuje stav pohotovosti, aby se soustředil pouze na to důležité pro přežití (hovoří se o tzv. fight or flight reakci) – a pokud se stresovou situací je schopen vyrovnat, stává se odolnějším. Nicméně, chronický stres je jedním z hlavních aspektů syndromu vyhoření, jak ve společenském životě, tak ve sportu.

Formy stresu

Stres je možno rozdělit z hlediska formy prožívání či intenzity do více kategorií. Stres lze rozdělit na kladně prožívaný – eustres, a negativně prožívaný – distres. Eustres (z řečtiny eu – dobrý) je definován jako pozitivní kognitivní odpověď organismu, jež je zdravá a zanechává pocit naplnění či vyvolává jiné kladné emoce. Naopak distres, opak eustresu, při němž není v silách jedince se vypořádat se stresovou situací a způsobuje nežádoucí chování, jenž může vyústit v agresi či neschopnost sociální interakce. Bývá způsoben vysoce zatěžujícími situacemi, časovou tísní a vnějším nátlakem.

Podle intenzity rozeznáváme hypostres a hyperstres. Hypostres představuje slabší formu stresu, na který se organismus zvládne adaptovat. Hyperstres však přesahuje hranice přizpůsobení a může dalekosáhlé důsledky.

Stresory a příčiny stresu

Stresová reakce je zpravidla způsobena vnějším činitelem nebo událostí, jež negativně působí na organismus, které nazýváme stresory. Stresor působí jako spouštěč a vyprovokovává biologické i psychické reakce v těle, které způsobují zrychlenou srdeční činnost, bolest či únavu. Na základě jejich původu je dělíme do několika kategorií: chronické, akutní, psychologické (strach), biologické (námaha, únava) a sociální (vztahy). Stresory však nejsou jediným faktorem stresu, důležitou roli hrají i genetika jedince, načasování a trvání vypjaté situace. Lidé se přirozeně snaží stresory eliminovat, což lze ovlivnit u stresorů vnitřních, avšak vliv vnějších stresorů je do jisté míry pro organismus nepředvídatelný.

Chronický stres

Přestože krátkodobé účinky stresu mohou mít pozitivní dopady na lidské chování, trvající expozice stresovým situacím většinou nemá stejné konsekvence a ústí v maladaptivní chování. Jestliže jedinec dlouhodobě ignoruje každodenní stresory nebo nezvládá se vypořádat se stresem (tzv. coping), může se u něj vyvinout chronický stres. Důsledky chronického stresu postihují jedince i jeho okolí a přispívají ke zhoršení životního stylu, k nespavosti, poklesu nálad a depresím. Nejedná se však pouze o psychické následky, neboť deprese a úzkosti způsobené chronickým stresem např. dvojnásobně zvyšují riziko srdečních onemocnění. Ve snaze předejít chronickému stresu je důležité si uvědomit situace a chování, které mají na stres vliv, a v takovém případě je změnit. Jedním z účinných řešení je být aktivní a vyhledávat např. sportovní aktivity, neboť ty mají prospěšný efekt na lidský organismus, zvyšují produkci endorfinů, čímž napomáhají v léčbě depresí a úzkostí.

Vliv na organismus

Stres ovlivňuje tři základní tělesné systémy: endokrinní systém (autoregulační systém), centrální nervová soustava (autonomní systém kontrolující nevědomé funkce) a imunitní systém. Endokrinní systém a centrální nervová soustava jsou úzce propojeny a bývají označovány za neuroendokrinní systém. Působení stresu na tyto tři systémy označujeme jako přímý vliv na organismus. Nepřímý vliv cílí zejména na chování člověka nebo změnu jeho životního stylu.  

Organismus může na stres reagovat dvojím způsobem, buďto útěkem nebo útokem (fight or flight response, také viz výše). Jedná se o fyziologickou reakci, která se aktivuje, pokud organismus vycítí nebezpečí či hrozbu pro přežití. Aktivuje se percepcí nebezpečného stimulu, který mozek zaregistruje a zpracuje (konkrétně amygdala a hypotalamus), a aktivací hypotalamo-hypofyzární osy vede ke zvýšené produkci hormonů adrenalinu a kortizolu způsobujících příslušné reakce (aktivace kardiovaskulárního aparátu se zvýšením srdečního výdeje, třes rukou, zpomalení trávení).

Fight or flight response byla také použita v Selyeho obecném adaptačním syndromu (General Adaptation Syndrome – GAS), který popisuje reakci organismu na hrozbu. General Adaptation Syndrome se skládá ze tří fází:

a)      Fáze alarmující (fight or flight response, tělo se seznamuje se stresem, mobilizace obranných mechanismů, vykazování prvotních symptomů – nabytí energie, zvýšená srdeční činnost)

b)      Fáze rezistenční (boj se stresorem, tělo se snaží normalizovat fyziologické procesy, adaptace)

c)      Fáze vyčerpání (výsledek vlivu chronického stresu, aktivace parasympatického systému, vyhoření)

Tento model úspěšně vysvětluje jednotlivé fáze prožívání stresující situace, avšak nezahrnuje individuální faktory jedince.

Příští článek: Syndrom vyhoření

publikováno: 02.06.2018   napsal/a: Tereza Vítková