Syndrom vyhoření

Termín syndrom vyhoření se poprvé objevil v 80. letech 20. století v článku Herberta Freudenberga "Staff burnout" - jedná se tedy o poměrně moderní fenomén v oblasti psychologie zdraví. Freudenberger charakterizoval syndrom vyhoření (z angličtiny burn out – vyhořet) jako soubor symptomů zahrnujících vyčerpání rezultující z nepřiměřených pracovních požadavků. Vyhoření se tedy týká zejména pracovního vytížení, avšak může být způsobeno i emocionálním vyčerpáním. Nejčastěji postihuje osoby pracující v zaměstnáních vyžadující každodenní kontakt s jinými lidmi (učitelé, lékaři…). Původně bylo však vyhoření popisováno u narkomanů a drogově závislých, kterým z fáze vyhasnutí byla schopna pomoci pouze droga. Hlavním rysem podílejícím se na syndromu vyhoření je chronický stres.

Příznaky

Syndrom vyhoření se sestává z několika hlavních symptomů. Vyhoření postihuje nejen emoční stránku ale i fyziologické funkce organismu. Nejčastějšími somatickými problémy bývají únava, pokles výkonu, nespavost a poruchy soustředění. Z psychologických obtíží to je snížení sebevědomí, lhostejnost a poklesy nálad. Vyhoření se u každého jedince může projevovat různým způsobem. Nehledě na základní symptomy, které ovlivňují většinu pacientů, dlouhodobý výzkum poukázal i na individuální faktory, jež ovlivňují projevy a rozvoj vyhoření ve sportu. Mezi individuální faktory patří temperament, vrozené vlastnosti, ale zejména osobnostní rysy. Jedním z rozhodujících rysů napomáhajících k podlehnutí syndromu vyhoření je perfekcionismus. Přirozeně, lidé, kteří mají potřebu dělat vše důkladně do posledních detailů, cítí mnohem větší zodpovědnost vůči svému okolí i sobě samému, což se v průběhu let může projevit právě vyhořením.

Průběh

Syndrom vyhoření ve sportu je důsledkem dlouhodobého psychického přetížení, jehož průběh lze zařadit do několika fází, které na sebe vzájemně navazují:

  • Nadšení – sportovec prokazuje největší nadšení, k tréninkům přistupuje s entuziasmem, snaží se dostát všem požadavkům, nicméně často si klade si nerealistická, optimistická očekávání
  • Stagnace – zpomalení v tréninkovém výkonu, uvědomování si reálných očekávání, ztráta původních iluzí, hledání viny v okolí či v celém systému
  • Frustrace – spory s kolegy a nadřízenými, práce ztrácí smysl, ochabnutí motivace, pocity zklamání
  • Apatie –beznaděj a rezignace, vlastní tréninky jsou vykonávány pouze z povinnosti
  • Vyhoření – lhostejnost, fyzické i psychické vyčerpání, depersonalizace, pesimismus, deprese

Pro jedince je velmi těžké si uvědomit, že si takovými stupni prochází, proto často není schopen proces vyhoření zarazit v počátcích. V moderním pojetí syndromu vyhoření se vyskytuje i poslední fáze intervence, kdy jedinec vyhledává pomoc a snaží se změnit přístup k práci.

Diagnostika

Přestože vyhoření je problém postihující značnou část populace, jeho diagnóza nebyla oficiálně přijata, tudíž nemůže být klasifikováno mezi duševní onemocnění. První metoda pro diagnostiku syndromu vyhoření byla navržena Christinou Maslachovou a Susan Jacksonovou, a pojmenována Maslach Burnout Inventory (MBI). Metoda spočívá ve vyplnění dotazníku s 22 položkami, které ohodnocují pacientovo emocionální vyčerpání, depersonalizaci a nespokojenost s výkonem. Poslední studie dokazují, že MBI je účinnou technikou pro diagnostiku vyhoření, bohužel byl však používán pouze pro výzkumné účely a nedostal se do klinické praxe.

Dalším způsobem, pro určení vyhoření, je dotazníková metoda Shirom Melamed burnout measure ("škála vyhoření") založená na dvou-faktorovém modelu fyzické námahy a kognitivního vyčerpání. Výsledky ukazují na roli každého faktoru v povoláních lišících se náplní práce, fyzické vyčerpání postihuje zejména doktory a hasiče, kdežto kognitivní vyhoření pociťují právníci a psychologové.

Další účinná technika byla navržena německými odborníky nesoucí jméno Oldenburg Burnout Inventory (OBI). OBI měří dvě důležité oblasti vyhoření: vyčerpání a disengagement (distancování se od práce, uzavření). V této moderní vlně pokračuje i Athlete Burnout Questionnaire (ABQ), Copenhagen Burnout Inventory (CBI) či Heidelberger Burnout Test (HBT). Tyto testy jsou však dostupné pouze v zahraničí a doposud nebyly uplatněny v českém prostředí.

Prevence

Proces vyhoření je u pacientů velmi individuální, proto při prevenci je nutno brát v potaz konkrétní faktory každého jedince. Obecně však platí, že vyhoření se dá předejít péčí o psychické a fyzické zdraví. Z psychického hlediska je doporučeno udržovat kvalitní mezilidské vztahy, pracovat v příjemném prostředí, vracet se do dobrého domácího zázemí a také v případě profesí se zvýšeným rizikem syndromu vyhoření mít odborné zázemí (supervizi). Nehledě na tyto aspekty ale také pomáhá udržovat se v dobré tělesné kondici a odpočívat, když je potřeba.

Samotná prevence je různorodá a lze ji rozlišit mezi dvě techniky: primární prevence a sekundární. Cílem primární prevence je předejít problému a odstranit rizikové faktory, které by mohly vyhoření vyvolat. Sekundární prevence, která již pracuje s postiženými, a cílí na zabránění progrese problému.

Jednou z konkrétních intervenčních technik prevence je kognitivně-behaviorální terapie (Cognitive Behavioral Therapy – CBT) kombinující kognitivní a behaviorální psychoterapii. Během této terapie se pacient učí identifikovat špatné návyky svého chování a myšlení a měnit je ke svému prospěchu. Kognitivně-behaviorální terapie byla dříve užívána zejména pro léčbu deprese, dnes je však řešením pro řadu dalších oblastí duševního zdraví.

Za zmínku také stojí poměrné nová coping strategie, ve světě známá jako mindfulness (všímavost). Tato strategie je postavena na principu plnohodnotného prožívání přítomnosti a uvědomování si vlastních myšlenek a smyslových prožitků. Pro každého jedince představuje jinou činnost, může to být relaxace, jóga, hra na nástroj či bojový sport. Aby tato technika byla účinná, je však nutné se jí věnovat pravidelně a alespoň 30 minut denně. Ve vztahu k syndromu vyhoření nabízí tato technika tělu odreagování a seberealizaci, faktory nezbytné pro překonání problému.

Příští článek: Psychologie sportu

 

publikováno: 05.06.2018   napsal/a: Tereza Vítková