Neměli bychom už konečně povolit doping ve sportu?

Prakticky každý měsíc jsme svědky nějakého skandálního odhalení ve světě sportu. Sport je dnes především byznys a tak není divu, že sportovci jsou ochotni udělat prakticky cokoli, jen aby se prosadili.

Profesionální cyklistika, kulturistika nebo vzpírání již dávno ztratily svůj kredit, podobně jako některé disciplíny lehké atletiky, nahnuté to má i běžecké lyžování.  Jenže co s tím? Lékařská věda je stále o krok zpátky a ohromnému technologickému rozvoji v oblasti dopingu prostě nestačí. A to před námi podle některých odborníků stojí ještě hrozba genového dopingu, jehož všechny aspekty si lze nyní jen stěží domyslit.

Z těchto důvodů někteří respektovaní experti volají po uvolnění (některých) dopingových látek za předpokladu, že bude přísně kontrolován dopad na zdraví sportovců. Koneckonců před několika lety byl z dopingové listiny vyřazen kofein a psudoefedrin, v současnosti se diskutuje o erytropoetinu (známém jako Epo), což je hormon stimulující tvorbu červených krvinek.

Proč je Epo na dopingové listině?

Zejména proto, že zvyšuje počet červených krvinek a tím schopnost okysličovat tkáně. Při překročení určité hranice množství erytrocytů v krvi však enormně vzrůstají zdravotní rizika, jedná se například o nebezpečí vzniku trombóz, srdečních infarktů a mozkových mrtvic. Proč tedy pátrat v krvi sportovců po stopách tzv. rekombinantního (genetickým inženýrstvím připraveného) erytropoetinu, když by stačilo sportovcům kontrolovat jen množství červených krvinek (což se ovšem také děje). Zastánci těchto názorů argumentují, že když jsou povoleny kofein, pseudoefedrin, nebo kreatinfosfát, ať se povolí i další látky za předpokladu, že budou užívány tak, aby nepoškozovali lidské zdraví. Koneckonců, trénink ve vysokohorském prostředí nebo pobyt v hypoxických stanech také nejsou zakázány, ačkoli vedou ke stejnému efektu jako podávání erytropoetinu.

Existují výjimky

Navíc existují jedinci, kteří mají vrozeně zvýšený počet červených krvinek a tudíž velikou selekční výhodu oproti svým soupeřům. Nejznámějším je zřejmě případ slavného finského lyžaře Eero Mäntyranty, trojnásobného olympijského vítěze z Olympijských her v Innsbrucku v roce 1964, který měl oproti normě zhruba o 50 % vyšší počet červených krvinek (tzv. polycytémii). Až v roce 1993 se přišlo na příčinu, kterou byla u tohoto sportovce mutace genu pro erytropoetinový receptor (1). Je zajímavé, že Mäntyranta se stejně zapletl s dopingem a byl později pozitivně testován na amfetamin.

Více otázek než odpovědí

Je ovšem otázkou, zdali je správné akceptovat tuto argumentaci pro povolení konkrétně erytropoetinu ve sportu, byť pochází z úst profesora praktické etiky na univerzitě v Oxfordu. Jak bychom poté postupovali u anabolických steroidů a dalších zdraví poškozujících látek? Myslím, že nás v blízké budoucnosti na toto téma ještě čeká bouřlivá diskuse. Je také jasné, že dokud budou sportovci odměňováni současným asociálním způsobem, stav nemá šanci se zlepšit, neboť motivace sportovců dostat se na výsluní je obrovská a riziko přistižení, stejně tak jako postihy relativně malé. Reforma sportovního byznysu, který se řídí zákony trhu, je však samozřejmě jen zbožným přáním.

publikováno: 01.01.2016   napsal/a: Prof. MUDr. Libor Vitek PhD