Diabetes mellitus neboli cukrovka

Diabetes mellitus, onemocnění známé především pod názvem cukrovka, patří mezi nejzávažnější civilizační hrozby. Jedná se o poruchu metabolismu cukrů, charakterizovanou vysokou hladinou krevní glukózy poškozující ve svém důsledku řadu orgánů a orgánových systémů.

Výskyt cukrovky neustále stoupá, za posledních 20 let se nejméně zdvojnásobil. Podle dat ze Spojených států z roku 2005 trpělo cukrovkou 7 lidí ze sta, přičemž celá jedna třetina o svém onemocnění vůbec nevěděla. Výskyt cukrovky přirozeně stoupá s věkem, ve věkové skupině nad 60 let trpí cukrovkou více než 21% populace.

Cukrovku dělíme na několik onemocnění:

1)    Diabetes mellitus 1. typu, onemocnění spočívající v destrukci tzv. beta buněk Langerhansových ostrůvků pankreatu, nejčastěji autoimunním procesem (lidské tělo bojuje proti vlastní tkáni). Tyto buňky fyziologicky produkují inzulín, hormon snižující hladiny krevní glukózy a zlepšující její využití v periferních tkáních. Tento typ cukrovky tvoří zhruba 5-10% všech případů diabetu. Vzhledem k jeho příčinám nemáme v současnosti způsob, jak jeho vzniku zabránit.

2)    Diabetes mellitus 2. typu, nejčastějším typ cukrovky způsobený tzv. rezistencí periferních orgánů a tkání vůči působení inzulínu. Inzulínu v tomto případě je produkováno relativně dost, tkáně ho však nedokážou využít, hovoříme o tzv. inzulínové rezistenci. Velmi často tento jev doprovází obezitu, která je tímto i velkým rizikovým faktorem pro rozvoj diabetu. Tento typ cukrovky tvoří zhruba 90-95% všech případů diabetu.

3)    Dalším typem je tzv. gestační diabetes, tedy porucha metabolismu glukózy vznikající v těhotenství. Ženy, u kterých se objeví diabetes v těhotenství, mají 20-50% riziko rozvoje cukrovky 2. typu v pozdějším věku.

4)    Do poslední skupiny řadí někteří odborníci diabetes vzniklý na podkladě specifických genetických defektů tvorby a působení inzulínu, nebo v důsledku působení léků, či specifických chemických látek.

5)    Existuje ještě termín prediabetes, který znamená poruchu metabolismu krevní glukózy, která ještě nesplňuje diagnostická kritéria pro diabetes mellitus, ale je významným rizikem pro jeho vznik. Někdy hovoříme o tzv. porušené glukózové toleranci. Tímto onemocněním trpí značná část starší populace, data z USA ze začátku 90. let hovoří, že přibližně 25% americké populace ve věku 40-74 let trpělo prediabetem.

Rizikové faktory pro vznik cukrovky můžeme rozdělit do dvou skupin, na rizikové faktory neovlivnitelné, a na rizikové faktory ovlivnitelné.

  • do první skupiny neovlivnitelných rizikových faktorů patří věk, genetické dispozice, etnické faktory, ale také například nízká porodní váha.
  • Ovlivnitelné rizikové faktory pro diabetes zahrnují nadváhu a obezitu, nedostatek pohybu (pravidelná fyzická aktivita snižuje riziko cukrovky o 30%!), nevhodná skladba jídelníčku, vysoký krevní tlak, kouření, nadměrný příjem alkoholu, patří sem i řada psychosociálních a environmentálních faktorů.

již bylo uvedeno výše, vysoké hladiny krevní glukózy poškozují nejrůznější orgány v lidském těle, nejčastěji prostřednictvím poškození cév. Podle velikosti poškozených cév rozlišujeme diabetické mikroangiopatie (poškození malých cév) a makroangiopatie (poškození velkých cév).

Do mikrovaskulárních komplikací řadíme:

a) poškození nervového systému (diabetická neuropatie),

b) poškození ledvin (diabetická nefropatie),

c) poškození oka, respektive oční sítnice (diabetická retinopatie).

Do makrovaskulárních diabetických komplikací řadíme onemocnění srdce a cév (kardiovaskulární nemoci), cévní mozkové příhody, a onemocnění periferních cév, zejména cév zásobujících dolní končetiny.

Prevence cukrovky spočívá v maximálním omezení ovlivnitelných rizikových faktorů uvedených výše. Jedná se zejména o prevenci nadváhy a obezity, dodržování zdravých dietních opatření s vyloučením nasycených mastných tuků z našeho jídelníčku, omezením spotřeby jednoduchých cukrů, zvýšením příjmu ovoce, zeleniny, mořských ryb a především snížení celkového kalorického příjmu. Zcela zásadní je i pravidelný pohyb, odborníci doporučují minimálně 3,5 hodiny týdně (tedy nejlépe 30 minut denně). Samozřejmostí musí být i správná léčba doprovodných onemocnění, pokud jsou přítomna, jako jsou zejména arteriální hypertenze, či porucha metabolismu tuků.

publikováno: 29.05.2011   napsal/a: Prof. MUDr. Libor Vitek PhD