Dieta a zdravotní rizika

Nesprávně vedené diety mohou zvyšovat rizika pro celou řadu onemocnění kardiovaskulárního aparátu či jiných orgánů a tkání.

Dieta a zdravotní rizika

 

Vysokotukové diety ohrožují zdraví

Například vysokotukové diety vedou velmi často ke zvýšení koncentrací kyseliny močové v krvi. Kyselina močová, kromě svého vlivu na rozvoj kloubního onemocnění nazývaného dna, je současně rizikovým faktorem pro rozvoj aterosklerózy (ukládání tuků do stěny krevních cév, vedoucí k jejich kornatění spolu s dalšími klinickými důsledky, z nichž mezi nejzávažnější patří srdeční infarkt a mozková mrtvice).

Zvýšená konzumace cholesterolu

Podobně důležitý je vliv na hladiny krevních tuků v krvi (zejména krevního cholesterolu, ale také takzvaných triglyceridů, někdy nazývaných také triacylglyceroly), které jsou zřejmě nejvýznamnějším rizikovým faktorem pro rozvoj aterosklerózy. Obecně platí, že krevní tuky se snižují s poklesem tělesné hmotnosti. Toto však samozřejmě neplatí při dodržování některých extrémních diet, jako je například vajíčková dieta. Uvědomíme-li si, že denní doporučený příjem cholesterolu je 300 mg za den, což je množství obsažené v jednom vaječném žloutku, je možné snadno si představit, jaký efekt na krevní cholesterol má mnohonásobně vyšší přísun cholesterolu potravou. Je proto prokázáno, že diety s nízkým obsahem tuků a vysokým obsahem vlákniny mají podstatně lepší efekt na hladiny krevních tuků [1].

Také platí, že se snížením hmotnosti dochází ke snížení hladin krevní glukózy [2], stejně tak jako k výrazným změnám v hladinách inzulínu (hlavní hormon regulující hladinu glukózy v krvi) a leptinu (hlavní hormon zodpovědný za pocit sytosti) [2]. Současně se snížením hmotnosti se snižuje také krevní tlak, a to bez ohledu na typ diety [1].

Dieta a zdravý vývoj

Zcela zásadní otázkou, kterou si klademe při výběru diety je otázka, zdali jsou všechny diety kvalitativně vyhovující, aby uspokojily nároky organismu na jeho zdravý rozvoj. Ne každá dieta je totiž z lékařského či fyziologického pohledu výživově správná. Pokud přijmeme argument, že pouze dlouhodobá změna našich dietních návyků může vést k žádoucím účinkům na naší postavu, je jasné, že pokud budeme držet dietu, která neobsahuje všechny důležité živiny, může to vést k zdravotním rizikům a následkům.

Pokud jsou konzumována jídla ze všech potravinových skupin, je pravděpodobné, že taková dieta bude nutričně plnohodnotná. Takovými dietami jsou redukční diety s vyváženým poměrem hlavních živin. Na druhou stranu například diety s vysokým obsahem tuků jsou obecně považovány za nutričně nedostatečné. Tyto diety mají nízký obsah vitamínů A, B, E kyseliny listové, vápníku, hořčíku, železa, draslíku, či vlákniny. Tyto diety navíc obsahují velké množství nasycených tuků a cholesterolu, které jsou pro zdraví jednoznačně škodlivé. Podobně diety s velmi nízkým obsahem tuků mají nízký obsah vitamínů B12 a E, a také zinku.

Dieta a pocit hladu

Hlad je ovlivňován mnoha faktory. Mezi podstatné patří samozřejmě složení stravy, nicméně je celá řada dalších parametrů, jako jsou:

  • neurochemické faktory produkované individuálně každým jedincem (sem patří například ghrelin, serotonin, endorfiny, dopamin, hypothalamické neuropeptidové přenašeče),
  • žaludeční signály (například specifické hormony, ale i třeba roztažení žaludku potravou či jiným obsahem),
  • hédonistické vlastnosti z jídla (například chuť, složení, vůně),
  • genetické, environmentální (tím se rozumí faktory zevního prostředí, například potravinová dostupnost, cena, kulturní normy) a
  • emocionální faktory (například jí-li se z nudy, pro deprese, stres, ale i třeba při pocitech pohody – oslavy, apod.).

Dlouhodobá regulace tělesné váhy je však řízena hormonálními signály ze slinivky břišní a tukové tkáně, tj. inzulínem a leptinem [1].

Obecně platí, že všechny diety omezující tuky vedou k dobrému pocitu sytosti. Jedinci držící tyto diety si většinou nestěžují na hlad, ale tvrdí, že jídla konzumují dost. Tyto diety s vysokým obsahem vlákniny a vody mají celkově nízký obsah energie.

publikováno: 28.02.2014   napsal/a: Prof. MUDr. Libor Vitek PhD